V pokračování naší série o historii svíček se nyní zaměříme na období středověku a renesance, kdy došlo k výraznému rozvoji výroby a používání svíček, zejména těch ze včelího vosku. Tento přírodní materiál se stal ceněnou surovinou, která nejenže poskytovala čistší a stabilnější světlo, ale měla i důležitý náboženský a symbolický význam.
Svíčky ve středověku – od loje k včelímu vosku
Ve středověku byly svíčky běžnou součástí života, i když jejich použití bylo zpočátku omezeno na kláštery, kostely a domy bohatých. Nejstarší středověké svíčky byly vyráběny z loje, což je živočišný tuk, který se snadno získával, ale při hoření vydával nepříjemný zápach a kouř. Lojové svíčky byly sice levné, ale jejich kvalita byla nízká, což vedlo k hledání lepších materiálů. Včelí vosk, který byl čistší a hořel déle a jasněji než lůj, se stal vysoce ceněnou alternativou. Byl však dražší, což znamenalo, že voskové svíčky byly vyhrazeny především pro bohoslužby a jiné významné události. Včelí vosk měl také hluboký náboženský význam, protože byl považován za symbol čistoty a světla, což vedlo k jeho širokému používání v katedrálách a klášterech po celé Evropě.
Výroba svíček v klášterech a domácnostech
Svíčky ze včelího vosku byly často vyráběny v klášterech, které měly vlastní včelíny. Klášterní včelaři sbírali vosk, který byl následně čištěn a tvarován do svíček. Tento proces zahrnoval opakované roztavení a filtrování vosku, aby se odstranily všechny nečistoty. Výsledné svíčky byly nejen zdrojem světla, ale také důležitou součástí náboženských rituálů. V domácnostech bohatších vrstev bylo používání svíček z včelího vosku známkou prestiže. Domácí výroba svíček se však stávala častější i mezi měšťany, kteří si začali uvědomovat výhody kvalitního vosku. Svíčky byly tvarovány do různých forem a často zdobeny, což přispívalo k jejich estetické hodnotě.
Svíčky v renesanční Evropě
Během renesance se výroba a používání svíček dále rozvíjelo, zejména s rozvojem obchodu a dostupností včelího vosku. Renesanční doba, známá svou láskou k umění a kultuře, přinesla i nové způsoby výroby svíček, které byly často zdobené a vysoce estetické. Voskové svíčky byly používány nejen při náboženských obřadech, ale také při společenských setkáních a slavnostech. V této době se také začaly rozvíjet cechy svíčkařů, které regulovaly výrobu a prodej svíček. Cechy dbaly na kvalitu vosku a na dodržování tradičních výrobních postupů, což zajistilo vysokou úroveň řemeslného zpracování. Svíčky se staly symbolem kultivovanosti a luxusu, což vedlo k jejich širokému rozšíření mezi bohatší vrstvy společnosti.
Svíčky mimo Evropu
Zatímco v Evropě se středověké a renesanční svíčkařství soustředilo především na včelí vosk, v jiných částech světa se používaly různé materiály a techniky. V Asii, zejména v Číně a Japonsku, se svíčky vyráběly z vosku z hmyzu, jako jsou různé druhy brouků, a z rostlinných olejů, například z vosku získávaného z bobulí stromu sumachu. Tyto svíčky měly své specifické vlastnosti, jako je jemnější a méně stabilní plamen, a byly často používány v náboženských rituálech a domácnostech.
V Indii se svíčky vyráběly z rostlinných olejů, jako je kokosový a sezamový olej, které byly v té době hojně dostupné. Tyto oleje se používaly nejen k výrobě svíček, ale také k osvětlování tradičních olejových lamp, které byly široce rozšířeny. V Africe se svíčky vyráběly z tuků zvířat, jako jsou ovce a kozy, podobně jako v Evropě, ale také z rostlinných tuků, které byly dostupné v daném regionu.
Zajímavosti o středověkých a renesančních svíčkách
Jednou z fascinujících skutečností je, že výroba svjíček byla často považována za tajemství, které se předávalo pouze mezi členy cechů. Cechy svíčkařů, které se formovaly zejména v renesanční Evropě, dbaly na přísné dodržování výrobních postupů a kvalitu používaného vosku. Vosk byl tak cenný, že jeho krádež byla přísně trestána, a řemeslníci pracující s voskem byli velmi vážení.
Další zajímavostí je, že některé katedrály a kostely měly vlastní včelíny, které zajišťovaly stálý přísun vosku pro výrobu svíček. Tyto svíčky osvětlovaly bohoslužby, procesí a další církevní obřady. Včely byly často považovány za posvátné, protože produkovaly vosk, který byl používán při náboženských obřadech. Tento vosk byl považován za symbol čistoty a božského světla. V některých případech byly svíčky také používány k ochraně před zlými duchy a temnými silami.
Ve středověké Evropě se svíčky také staly důležitým obchodním artiklem. Města s rozvinutým svíčkařským průmyslem, jako například Paříž, byly známé svou produkcí vysoce kvalitních voskových svíček, které byly exportovány do dalších částí Evropy. Pařížské svíčky byly tak ceněné, že „paraffin“ (parafín) je odvozen od slova „parum affinis“, což znamená „málo spojený”, odkazujíc na čistotu materiálu.
Svíčky bývaly také často používány k měření času. Speciální „hodinové svíčky“ měly značky, které ukazovaly čas podle toho, jak svíčka hořela. Tento způsob měření času byl využíván v klášterech, kde mnichové sledovali čas k modlitbám a dalším náboženským povinnostem.
Závěr
Středověk a renesance představují důležitou kapitolu v historii svíček, kdy včelí vosk získal na významu jako kvalitní a symbolický materiál. Svíčky ze včelího vosku se staly nedílnou součástí náboženského a společenského života a jejich výroba se rozvíjela v klášterech, domácnostech i řemeslných dílnách. Tento vývoj položil základy pro další rozkvět svíčkařství v následujících staletích, což bude tématem další části naší série.